Spurlaut (Schussfestigkeitsprüfung), 23. 4. 2017, Monheim am Rhein, Deutschland …
… aneb „na zkušenou do země původu plemene jezevčík“ – 1. díl :-)
Od mého loňského prvního setkání s Gudrun a myslím že velmi pěkně se rozvíjejícím přátelstvím se mi již nějakou dobu v hlavě honila myšlenka na absolvování pracovních zkoušek jezevčíků v Německu, ideálně pod sekcí, které jsem členem a Gudrun předsedkyně. No a jak jinak by se mělo začít, než s pokorou a úctou od těch nejzákladnějších, které jdou ruku v ruce s požadavky na uchovnění jezevčíka také v ČR. První je tedy bezesporu v prokázání vrozené vlohy hlasitosti, zde konkrétně hlasitosti na stopě zajíce, předcházející chování po výstřelu – tedy sečteno podtrženo Spurlaut (společně s Schussfestigkeitsprüfung).
Samotný výlet do Německa jsem popsala v předchozím článku a tak již pouze dodám, že zkouška se konala trochu netradičně v neděli, což nám ovšem dalo alespoň tu možnost cestovat v pohodě v sobotu a nemuset si brát dovolenou. Trošičku nás zaskočilo, že pojedeme ještě od Gudrun dalších 200km, což už není ani naše sekce, ale ani stejná spolková země:-) Po příjezdu na místo mi však bylo jasné, proč nemají naši němečtí kolegové z řad jezevčíků problém jet pár (set) kilometrů na zkoušku. Celý průběh zkoušky se konal v inundačním území toku Rýna, které se táhlo podél jeho koryta v nekončící délce a šířce cca 1km. Zajímavostí pro mne z oboru bylo, že je celé území vykoupeno státem a ve správě příslušné „samosprávy“ (vzato na české poměry), která se stará o jeho přírodní ráz. Konkrétně šlo převážně o louky s remízky s občasnými políčky obilí, lemovanými zpevněnými, ale nikoliv asfaltovými, cestičkami pro volný čas lidí v přírodě. Všude byl striktní zákaz volného pohybu psů, který je možný pouze na povolení místního mysliveckého „spolku“. Jeho předseda nám potvrdil, že si nakonec drobná zvěř našla cestu sama a její počty se chvályhodně zvyšují (hony mají v počtech 60 - 80 zajíců jen v této části, řekněme leči, co jsem viděla). Pro zkoušku z pohledu vůdce psa byl nepodstatný fakt, že zde nesmí jezdit ani auta a samotné město je odděleno velkou protipovodňovou hrází ohraničující dané záplavové území a nehrozí tak psům bezprostředně zranění pod koly aut.
Ale již k samotné zkoušce. Hned po příjezdu jsem byla udivena, že jsem kolem sebe viděla až na výjimky samé dlouhány. Pro mne samozřejmě milé překvapení. Ihned bylo také patrné, kdo jsou rozhodčí, kterých jsem se bála od začátku až skoro do samého konce:-) Hlavní rozhodčí byl ve věku 80let a více a byl zkušeným rozhodčím, často posuzujícím i mezinárodní soutěže (nejen jezevčíků). Po kontrole rodokmenů, očkování a čipů následovalo losování, kde nám přálo štěstí.
Pro Annie jsem vytáhla č. 1 a pro Beky č. 7, tedy ideální rozestup na to, abych za spolupráci Ladíka mohla holky vyměnit, ale také z pohledu náruživosti mojí Annie. Jako první se stejně jako u nás zkouší chování po výstřelu, kde musí pes prokázat, že se rány nebojí. Pro mě disciplína plná očekávání. Nikoliv však z pohledu bojácnosti mé feny, ale z pohledu strachu vůdkyně, aby se vrátila, než se vůbec půjde na hlavní disciplínu (platí jen na Annie, Beky je prostě zlatíčko). Po signálu hlavního rozhodčího tedy Annie vypouštím, padnou dva po sobě jdoucí výstřely, Annie zpozorní, a když vidí, že nikde nic „nespadlo“, jde si svůj úlovek najít sama:-). Naštěstí se rozhodne po rázném povelu a nenápadně vykukujícímu pamlsku z ruky paničku poslechnout. Beky nemá sebemenší problém a stejně jako ostatní psi, až na výjimku jediného drsňáka mezi námi, v chování po výstřelu taktéž obstojí.
Na hlavní disciplínu se po odemčení závory přesouváme auty, tipuji, že tak doprostřed celého záplavového území. Hlavní pan rozhodčí vysvětlí všem přítomným vůdcům, jak se bude postupovat polem. On půjde uprostřed a u něj vždy vůdce se svým psem, který bude na řadě dle vylosovaného pořadí (v tomto změna dle mnou zažitého klubového Spurlautu). Oba další rozhodčí pak budou lemovat konce rojnice po jeho pravé a levé straně. Když někdo uvidí zajíce, zvedá ruku a ihned k němu běží hlavní rozhodčí s vůdcem, který má již v ten okamžik psa schovaného tak, aby nemohl zajíce vidět. Po vyšlápnutí (někdy i doslova nadzvednutí) zajíce označuje jeden rozhodčí záleh a druhý ohraničuje směr, kterým běžel (vytvoří jakési „L“). Pak již vůdce přikládá psa v místě zálehu a ideálně jej pouští z vodítka až mu ukáže na pár společných krocích směr, kam běžel. No a pak už záleží jen na psovi. Annie na svého zajíce moc dlouho čekat nemusela, stopu chytá hned a hlásí nad mé očekávání cca 250m (slova rozhodčích) a dostává z hlasu 2. Jinak ale dle mě pracujeme velmi jistě, ochotně a stopu sleduje s dobrým nosem. Ovšem jak jsem se následně přesvědčila, přístup ke známkování se zde trochu liší. Beky jde na řadu skoro poslední a zabrnká mi na nervy, když mi po nasazení na stopu udělá krásný, naštěstí krátký „vingl“ pod větrem, aby se sama následně vrátila k zálehu a předvedla to, v co jsem doufala. Rozhodčí s nadšením vytahují dalekohledy a sledují Beky ještě notnou chvíli potom, co já už jí jenom slyším:-) Výsledky jsou pro mě odměnou, obě holky uspěly!
Annie uspěla ve III. ceně se známkami hlas 2, jistota na stopě 2, ochota k práci 3, nos 2 (bylo mi vysvětleno proč, ale by vydalo na samostatný článek:-))
Beky končí na 2. místě v I. ceně s plným počtem bodů a při vyhlášení si vyslechnu chválu na vyzrálost, vynikající nos a lovecké srdíčko této mojí starší feny. Vím sice, že tato zkouška je určena pro mladé psi, ale zkušenosti na zemi neseberete jako houby a v okamžik, kdy se dozvídáme, že jako jediný společně s vítězným hlaďákem následovali stopu i poté, co se vedle nich zvedl jiný zajíc, jsem na svoji holku náležitě hrdá (tak jako už tolikrát:-)).
Už nyní se těším na další zkušenost, která bude snad následovat v červnu…
(všechny fotky z výletu naleznete zde: bekannie.rajce.idnes.cz/2017_04_23_Vylet_do_Nemecka_Spurlaut/ )