3. – 4. 6. 2017 Túra Lúka, Slovensko – MSBLJ+ MFV …
Po absenci v roce 2016 (myšleno mých jezevčic) jsem se po velmi vyrovnané zimní „sezóně“ mých holčiček rozhodla vyrazit s nimi opět na Slovensko:-) Jelikož se jedná o zkoušku s udílením titulu CACIT, musela jsem mimo jiné také stihnout účast na mezinárodní výstavě, z které je nutné obdržet ohodnocení minimálně VD = velmi dobrá. Ke splnění této podmínky jsem si vybrala brněnský DUOCACIB, kde jsme s holkama potřebné ohodnocení získaly (dokonce o hodně lepší, ovšem nerada bych se vyjadřovala k úrovni hodnocení…) a tak po zaslání přihlášek výcvikáři SKCHJ a mému kamarádovi Maťovi Kováčovi již nezbývalo nic jiného, než vydržet, zda se vejdeme mezi ty vyvolené.
Týden před zkouškou nám došel onen očekávaný mail, kde jsme se dozvěděly, že můžeme vyrazit, jen s malou změnou, kterou bylo přeřazení Annie na nižší tip soutěže – Memoriál Františka Vysloužila (MFV). To mi ovšem zase tolik nevadilo, protože účast na MSBLJ jsem chtěla získat hlavně pro Beky, a to jsem získala. Vyrážela jsem sama vlastním autem, které mi poskytlo na další dvě noci také ložnici. Domluvila jsem se s kamarády, že pojedu hned z práce, abych chytla dobré místo v areálu Padělky, který naskýtá možnost rozbít tábor pod dřevěnými přístřešky. Ty se v netradičně horkém začátku června více než hodily. Opět se potvrdilo, že páteční večery bývají na Slovensku velmi „nebezpečné“… dlouho jsem jejich hrozbě odolávala, až do letošního rokuJ Výsledkem bylo, že si vůbec nepamatuji losování startovního pořadí pro mou Beky, rodokmeny od holek se mi levitací vzduchem dostaly samy do autaJ a po poctivé práci moji Annie na obou vodítkách (je to holt kámoška a nenechala by Beky uvázanou samotnou) mi byly obě holky přineseny Jarkem Spalou v náruči, abych je nemusela hledat někde na předměstí Myjavy:-) Budiž pochválen můj kamarád Zdenálek Andrlík, který mě tam jako jediný nakonec nenechal na pospas Maťovi a zbytku slovenských kamarátov.
Teď již k samotné zkoušce, kvůli které jsme sem ostatně jeli. Díky vylosovanému číslu 74 jsem se skutečně nemusela obávat, že kvůli losování a zahájení prvního dne MFV bych nestíhala vpustit Beky do nory. Pro Annie jsem vylosovala číslo 26, což nepatřilo zrovna mezi nejnižší. To se bohužel odrazilo v již rozpálené noře, na kterou celé dopoledne svítilo sluníčko. Nemyslím si ovšem, že to byl hlavní problém. Annie, která v přírodě pracuje čím dál lépe, byla už od pátečního příjezdu nesvá, tuto moji domněnku potvrdil i ranní nástup, kde při tom velkém počtu lidí a psů, bylo na moji holčičce patrné, jak moc chce pryč
Výsledkem bylo první kolo = neobstál a mé jednoznačné rozhodnutí pro kolo druhé, které také hned hlásím panu rozhodčímu, a to „druhé kolo nenastoupíme“. Musím zdůraznit, že se na ni ale vůbec nezlobím. Každý nemůže být stejný extrovert, jako jsem já a Beky:-)
No ale hlavní hvězdou výjezdu se měla stát moje již 5,5 letá Beky (když už jsem absolvovala tu výstavu). První den byl, jak již jsem napsala výše ve znamení velmi teplého počasí, což se naštěstí u nory pro MSBLJ díky vzrostlé vegetaci kolem tolik neprojevilo. Na druhou stranu se však v této noře psi potýkají s klasickým lomem světla v místech, kde zrovna svítí, versus pokračování ve stínu. V prvním kole padla Beky na lišku, která se nechtěla vzdát jediného cm místa a tak i přes odvážnou práci a pár pokusů lišku otočit končí jako hlásič. Radost z práce, kterou předvedla a opět naznačila, že ji tato práce není cizí ani v terénu, se mi pro mnohé „závoďáky“ hřála na srdíčku hned po prvním dni. Ale jak se říká „Člověk míní, osud mění“… čekalo mě v druhém dni překvapení. Na řadu jsme díky vyššímu číslu přišli už v době, kdy se kolem nory zdržoval menší počet lidí, jelikož již většina měla své 2. kola za sebou, ale hlavně nám všem pohled na oblohu předpovídal „malé osvěžení“. Beky pouštím do nory, ta potkává lišku pod komínem mezi 2. a 3. kotlem (obvyklé to místo lišek na pobavení se se psi) a následně ji celkem tvrdými výpady dotlačí do 3. kotle. Stojím tam, po očku sleduji co se tam děje a zároveň si povídám s Františkem Bábikem, který zde se mnou stojí jakožto rozhodčí. Najednou pořádné bubnování na poklopy, chvilu úplné ticho, další bubnování…a František hlásí „jdou ven“… to však jak víme není ještě konečné vítězství… liška se však díky velmi rychlému postupu moji drobné Beky norou nemá čas nikde otočit a v čase 1:56 již slyším hlásit Františka „škodná“!!! Jen těžko mohu popsat radost a i když je mi známo, že bych se měla v noře chovat pokorně a uctivě, samou radostí skáču světový rekord ve výskoku z místa a líbám Františka i jeho slovenského kolegu z řad rozhodčích:-)
Všem, co si pročítají mé stránky, se omlouvám za to, že se opět opakuji. Miluji obě své holčičky, ale Beky je, a navždy zůstane, psem/fenou mého života. Nepřestane mě udivovat, jak tohle malé stvoření v sobě může mít tolik energie vždy 100% předvést na poli loveckém své kvality a zároveň nezapomenout zůstat mojí psí kamarádkou s důvtipem a věrností jezevčíkům vlastním.
Na závěr jen díky všem organizátorům, neskutečným normistrům, samozřejmě všem co jim tam pomáhali nakrmit a napojit tu „smečku“ majitelů jezevčíků a kamarádům, po jejichž boku jsem strávila příjemný víkend:-)
PS: za krásné fotky děkuji moji milované kamarádce Verunce (a jejímu příteli Jirkovi), která si na této akci odbyla premiéru jako vůdce svého Marleyho