Badýskův první dosled srnčí zvěře...
Musím říci, že si velmi vážím kamarádů, kteří mě svým pozváním dávají šanci se učit myslivosti se vším všudy (v situaci, kdy nemohu v místě svého bydliště ani jít nakrmit, natož třeba aspoň na škodnou...). Jedno takové pozvání jsem měla tu čest v posledních týdnech využít, kdy jsem v doprovodu svého kamaráda podruhé usedla v krásné honitbě, kde jsem čekala na svého ročka. Každá z těchto čekaných byla zcela jiná, kdy jsem měla možnost učit se číst srnčí zvěř, její chování na čerstvě posekaném poli, okukovat se navzájem se zajíci, jenž se na mě chodili dívat se zdravou zvědavostí a až škodolibou radostí „co že tam ta osoba stále dělá“ :-) a jako bonus pozorovat dravce při svém lovu hrabošů. I tentokrát jsem byla spokojená s podívanou na hodinu dovádějící srnče se srnou, krásného (dle kamaráda) 3letého srnce, jenž byl v době počínající říje odmítnut srnou, která vzápětí na horizontu najde svého nápadníka a „darují“ mi tak možnost pozorovat srnčí námluvy. Ani jsem nepředpokládala, že by se „můj“ roček mohl objevit. Ale on přišel, počkal si, až bude starší srnec dostatečně daleko a pomalu vytáhl až do ideálního postavení. Kamarád si vzal z mých rukou svůj dalekohled a kývl. Pomalu beru již podruhé svou Ižku (Baikal IZH-18 MH, ráže 308 Winchester), ale zjišťuji, že střílet z posedu není tak lehké jako z kazatelny. První ránu strhávám a čekám, že srnec zmizí. K mému údivu se tak nestane – podruhé si již dávám záležet, a snažím se umístit komorovou ránu co nejlépe. Padá výstřel a já vidím, že srnec poodbíhá a znatelně napadá na přední běh. Pomalu zatahuje do nepropustného porostu, který se zde vytvořil v roklinkách mezi poli, vzniklých pravděpodobně vlivem důlní činnosti v dobách minulých.
Po chvilce na stabilizaci mého krevního oběhu a zpomalení frekvence mého srdce, jdeme s kamarádem společně k nástřelu. Zde nenacházíme ani kapku barvy a tak hledáme dál, naštěstí v místě, kde srnec těsně před porostem výrazně napadl na levý přední běh, nacházíme lože. Označíme jej, zkontrolujeme i pravděpodobný směr, kam srnec pokračoval, a jelikož se začíná stmívat, jdeme do auta pro mého mladého psa, který čeká na svou první příležitost. Badys má za sebou sice úspěšně BZ i LZ, kde šel vždy moc pěkně, ale bylo vidět, že nevěděl, proč to má dělat. Vůbec nevím co čekat a věřím, že srnec nebude daleko a tak dostane mladý příležitost pochopit svou roli. Nasazuji barvářský obojek se svítící GPS, rozvinu řemen a nechávám Badyska obeznat nástřel. Už zde mě překvapuje, s jakou pečlivostí si při celkem silném větru ověřuje všechny směry, aby následně neomylně vyšel tím správným. Vodítko nechávám volně plynout za ním a jen pozoruji pro mne nový styl práce. Jak kdyby si každou stopu, každou kapičku barvy (moc jí nebylo), každý zlomený trs trávy ověřoval zvlášť. Dívám se na psa, který jde s absolutní jistotou, kterou jsem do té doby já neznala (jeho matka patřila mezi ty rychlejší a zbrklejší). V místech, kde se mu něco nezdá, jednalo se vždy o lože barvy, kde srnec viditelně padl a těžce se v kruzích zvedal, ověřuje poctivě směr, než jde dál. Po asi 50m je již můj kamarád nejistý, je přesvědčen, že tam někde jsme srnce slyšeli v okamžik odchodu pro psa. Já však jak v kómatu následuji svého psa, který po chvilce přes očekávání nepokračuje dál po travnaté pěšince na výběžku mezi roklinkami, ale zahýbá ostře doprava. Vůbec nezaváhá a tak jej následuji přes kopřivy a podobný porost do skoro 10m strže dolů a doufám, že mi zůstanou všechny kosti vcelku. Kamarádovi se moc nechce a vyčkává nahoře. Na dně strže ale neujdeme ani 5m a já mohu sledovat svého v lednu „znovu narozeného“ psa, jak ověřuje již zhaslý kus. Rána prošla tělem skrz a na straně výstřelu v podstatě přerazila levá přední běh. Délka dosledu v úplné tmě krátká, ovšem v opravdu rozmanitém porostu, dle GPS 91m, ovšem vzdušnou čarou by to dělalo cca 70m (několikrát dolů a nahoru).
Vzdávám holt ulovené zvěři a v okamžik, kdy kamarád dle tradic předává mne a mému psovi úlomek skutečně potřísněný barvou mnou uloveného kusu, se projevují opět jako to „slabší“ pohlaví a neudržím slzy.
Nebyl to můj první srnec, ale jakoby znovu byl… Spolupráce člověka se psem, navíc se psem s dráty v těle, který 6 měsíců od operace (v 18 měsících věku) PRO MNE vypracuje v takovém terénu dosled svého prvního kusu s takovou jistotou, mě ukazuje krásu a nenahraditelnost takového pouta a nevadí mne, že jsem pro spoustu lidí kvůli své oddanosti a lásce ke psům směšná…
DĚKUJI DIANĚ A SV. HUBERTOVI ZA PŘÍZEŇ ... DĚKUJI BADYSKOVI ZA NEZAPOMENUTELNÝ DOSLED…(věřím, že je jeho máma na něj tam za duhovým mostem hrdá).