První srnec
Neděle 19. 5. 2019 5:48, zbraň Baikal IZH-18 MH, ráže 308 Winchester, vzdálenost 30-40m
Díky pozvání mého dobrého kamaráda, kterého znám jak jinak, než přes mé jezevčíky, se mi naskytla příležitost jít poprvé na čekanou na srnce. Od okamžiku, kdy se pevně domluvil termín na nedělní brzké ráno, jsem se cítila jak někdo, kdo jde k maturitě… Budu mít vše jak má být, poprvé budu střílet z mé kulovnice jinde než při nástřelu, co když bude rána špatná a zvěř se nepovede dohledat a bude se někde trápit… Ano, skutečně tohle vše a jiné se mi honilo hlavou a mohu Vám všem říci, že jsem tu noc ze soboty na neděli spala snad 2 hodiny;-)
Ve 4:30 přijíždím ke kamarádovi. Ten po objetí téměř celé honitby a díky velké mlze přemýšlí, kam by mě vlastně mohl ještě vzít. Výběr padl na malou stařičkou kazatelnu na kraji lesíka, který z jedné strany lemuje dálnice D1 a z druhé se do něj zakusuje pole s jetelinou. Usedneme na lavičku a já zjišťuji, že okno z kazatelny mám v úrovni prsou a budu si muset vymyslet správný posez, abych byla schopna flintu opřít a případně i vystřelit. Stále si ale v duchu říkám, že snad nepřijde a já si neutrhnu před kamarádem ostudu. Trochu mě uklidňuje i to, že on sám na tom samém místě byl od čtvrtka hned třikrát a nic mu nepřišlo. Mýlila jsem se – zdálo se mi to jako chvilka, kdy vidíme, jak z lesa vytahuje mladý kus. Kamarád bere dalekohled a po chvilce mi jej dává se všeříkajícím pohledem. Podívám se tedy také a vidím, že se jedná o mladého paličkáře, který přišel na paši právě teď a tady, kdy zde na něj čeká nezkušená a do jisté míry vystrašená žena-myslivec. S pokorou pomalu zvedám svou kulovnici Baikal IZH-18 MH, ráže 308 Winchester, zalícuji a přes puškohled Meopta pomalu rovnám křížek do míst, kde to všechny moudré knihy a ještě moudřejší profesoři v kurzu myslivosti učí. Srneček se staví do ideální polohy celým bokem ke mně ve vzdálenosti 40m a v klidu se pase rosou osvěženou jetelinou. Ideální okamžik však promeškám jemným třesem celého těla a zvedám svou hlavou od puškohledu…asi jsem musela mít hrozný výraz ve tváři, protože kamarád mě položí ruku na stehno (ve vší počestnosti) a s klidem v hlase pošeptá „v pořádku, máš čas“. Znovu tedy zalícím, srneček bohužel ještě popojde blíž k nám a stáčí se ke mně hlavou…já ale již jen čekám…za okamžik zaujme jeho pozornost něco v lese a díky tomu se mi staví opět bokem…křížek umístím na komorovou ránu, velmi hluboký nádech a výdech, prst mi pomalu sjede na spoušť a najednou mě překvapí rána… Vše mám trochu jako v mlze, ale přesto vidím, že srneček odskakuje do lesa. Podívám se na kamaráda a se smutkem v hlase říkám „já to posr…“ (pardon). Kamarád se usměje a jen mě informuje, že jsem při výstřelu i díky ne zcela pro mne komfortní poloze bohužel trochu trhla flintou a tím pádem šla rána na měkko. Slezeme z kazatelny, nedojdeme ani na nástřel a srnečka vidíme ležet v trávě na kraji lesa asi 10m od nás. Ukončujeme mu trápení a já s hlubokou pokorou sleduji, jak odkazuje a přitom se mi v očích lesknou slzy… slzy z nepopsatelného zážitku, z neopakovatelného a pro mě velmi silného kouzla okamžiku. V ten moment zvedám své oči do nebe a jen zašeptám „Annie děkuji“.
ANNIE VÍM, ŽE JSI MI VEDLA RUKU A DOHLÍŽÍŠ NA MŮJ LOVECKÝ ŽIVOT DÁL, I TAM ZA DUHOVÝM MOSTEM
Děkuji Dianě a Sv. Hubertovi, že při mně stáli, že mě po těch posledních 4 měsících útrap dopřáli zažít něco krásného, co pomůže zahojit bohužel stále se vracející bolest v srdci po ztrátě mojí Annie.
