9. – 10. 7. 2016 Lučenec, Velká ves - MSBLJ…
… jak jsem již psala v článku k Polsku, padlo u mne rozhodnutí, že na Slovensko svoje holky neberu. Opakovala se tedy situace, kdy jsem vyrazila jako vůdce psa mojí kamarádky, jen mi k tomu chyběla ta moje holčička. Byla jsem velmi ráda, že se povedlo mít nakonec onu majitelku=moji kamarádku Verunku sebou:-)
Jelikož se po 10. letech konalo MSBLJ u obce Velká Ves, spadající pod Lučenec, nacházející se kapánek východněji než pro mne dosud známá Túra Lúka, vyrazili jsme trochu s předstihem. Pravda bylo to i díky tomu, že jsem se domluvila na „kafíčko“ po cestě k Maťovi Kováčovi, který letos nemohl skrze jiné povinnosti býti na soutěži přítomen. Cesta byla z různých důvodů náročná, leč přesto jsme dorazily s Verunkou na místo určení v pořádku, kde jsme si již dopředu nechali hlídat místečko pro Máňu, která nám posloužila jako vždy k luxusnímu nocování. Dobrou dušičkou na místě byla jak jinak než moje milovaná Zdenka:-)
Jihomoravská výprava čítala stejně jako do Polska mou maličkost (+Verunku), Vlastíka a Zdenku a k ní do auta přisedl opět Staník od Monči. Psí smečka čítala klasiku (bez mojí holčičky):
Marley Rosmery – jezevčík drsnosrstý trpasličí
Angie + Brenda Bella Morawia – jezevčík hladkosrstý standart
Dan z Perštějnského podhradí + Baddy Akinom – jezevčík drsnosrstý standart
Na místě jsme hned dohledaly naši s Verunkou společnou kamarádku a majitelku sestry Annie – dlouhánky Amy z Veverčích zahrad, plni očekávání, jak jim jejich první soutěž, Memoriál Františka Vysloužila, dopadla. Ještě než jsme ji našli, potkali jsme Terku Kretkovou a zjistili super zprávu, že by Amy měla obdržet určitě nejen titul norník, ale i CACT! Také jejich dlouhán Caro z Barvínku předvedl v jednom kole perfektní práci, když předvedl "CACIT-ový" chvat . Zbytek pátečního večer (až noci) se nesl v čekání na vyhlášení MFV a také zejména rozlosování čísel pro MSBLJ. To proběhlo kolem 22:30 a já unavena z celého týdne jsem radši hned potom utekla do Máni uložit se ke spánku:-)
První den proběhl pro mne i ostatní jak ve znameních úspěchů, tak zklamání… Jako první z nás „jihomoraváků“ šla „do boje“ Zdenka s holkami, a to s čísly 21 (Brenda) a 25 (Angie). Již od rána nám přišly holky jak opařené, a to rozhodně ne jen díky teplejšímu počasí, které panovalo. Bohužel se to také podepsalo na jejich výkonu, kdy zejména ještě v Polsku ve formě Angie, vypadala jak kdyby se jí to zase tak netýkalo… Další nastupoval s č. 42 Staník s Baddym, který předvedl rychlou práci, jen se bohužel úplně netrefil tak, aby z toho mohl být případně CACIT. Pak jsem již byla na řadě já s Marley, vylosovali jsme si č. 52 a hned po nás Vlastík s Danem s č. 53. Byla jsem v očekávání a tajně si přála, aby se hned první den Marleymu zadařilo tak, abychom nejeli s prázdnou. Moje přání byla vyslyšena, ač průběh byl adrenalinový a já se radši během těch 10min rozptylovala pozornost debatou s Jankem Dobšinským, který jako já věří v chov „pracovních dlouhánů“. Napřed mi zatrnulo, když se Marleymu po prvním nadšeném vlítnutí do nory moc nechtělo v ní zůstat… Po drobném "pumpování" a vysvětlení od rozhodčího, že na něj liška čeká už posunuta v prvním spádu, se předvedl jako velký bojovník a po tvrdé práci ji dotlačil do třetího kotle a tam udržel do konce limitu a získal si tím titul Norník! Bohužel po nás nastupujícímu Danovi se nedaří dotlačit lišku do třetího kotle, kde by ji mohl otočit a vyhnat (Dan nedělá chvaty), a po prvním dni je to II.cena.
Druhý den to dopadlo ve stejné režii také pro Marleyho a zopakoval si to i Dan (nutno podotknout, že druhý den v pohledu na práci psů byl asi začarovaný), Brenda potvrzuje svůj „špatný timing“, který je následně potvrzen zjištěním, že začíná hárat (nečekaně již po 5. měsících od předchozího). V podstatě to vysvětluje i vlažnou práci Angie, která s ní je v těchto věcech v souladu… Baddy předvedl stejnou práci jak první den...
Cesta domů proběhla v pohodě, leč byla velmi náročná díky chybějící klimatizaci v Máničce a neskutečným 50°C na dálnici (dle informačních tabulí podél ní). Byla jsem velmi ráda, že i Verunka mohla vidět toho svého statečného trpaslíka při práci a myslím, že si mohla zažít i tu jedinečnou atmosféru této soutěže, pravda někdy hodně bujarou:-)
Na závěr jen díky všem organizátorům, neskutečným normistrům, jejichž práce je na Slovensku vždy úplně jiný „level“, a samozřejmě všem co jim tam pomáhali nakrmit a napojit tu „smečku“ majitelů jezevčíků:-)