Velikonoční výlet 2016 …
… aneb první pořádné setkání s dlouholetou chovatelkou pracovních dlouhosrstých standartních jezevčíků v Německu – paní Gudrun Greb.
Myšlenka držící se mě od loňského MSBLJ na Slovensku, se začátkem roku provrtala na povrch a zavdala prvotnímu sepsání mailu paní Gudrun Greb. Proč zrovna jí a co s tím má MSBLJ?
Tak jak to už je asi delší dobu, nenajdete na startovní listině MSBLJ (ale ani MFV či MSBL či BL či jakékoliv vyšší zkoušky z výkonu) zrovna velký počet dlouhánů. Je to dáno bezesporu dlouholetým směřováním chovu tohoto rázu spíše k exteriéru. S tím ovšem já osobně příliš nesouhlasím a pohled na mé dvě feny, žijící na zahradě – nikoliv v domě v posteli (nic proti pracujícím „postelákům“:-)), vyskytující se 80% času v honitbě a při práci – nikoliv na výstavním mole nebo nedej bože výstavním stolečku, mi dává zapravdu. Feny mají prací zpevněné a svalnaté tělo, zdravotní kondici na vysoké úrovni a nemusíte věřit, ale i tu srst mají díky nutnosti „přežít“ i zimu venku kvalitnější. To jsem možná trochu odbočila, leč díky tomu nastínila mé myšlenkové pochody. V loňském roce jsem kromě známých zástupců dlouhánů z CHS z Heneberk (kde má kořeny i má druhá fena) a dlouhánů od Janka Dobšinského ze SKCHJ, měla možnost vidět práci také dvou zahraničních účastníků s tímto bezesporu NEJLEPŠÍM, NEJKRÁSNĚJŠÍM a prostě všechna NEJ :-) rázem jezevčíků. A právě jedním z nich byla Gudrun s fenou Galipette of Meerdal Forest, která předvedla v prvním kole krásné vyhnání (s liškou, s kterou někteří drsňáci ani nehnuli) a v druhém kole po několika snahách lišku ve třetím kotli otočit nakonec „jen“ hlásiče.
Myšlenka blíže se s ní seznámit se mi do popředí dostala opět poté, co jsem začala projíždět chovné psi a hledat ženicha pro svou Annie. Bohužel představa, že dle svých kritérií dostanu minimálně skupinku několika psů, na které se pojedu podívat a pak si z nich vyberu, velice rychle vzala za své. Psi jsou buď příbuzní, nebo prostě nesplňují moji představu. Asi je podstatné říci, že bych ráda šla cestou genu barvy ze strany matky Annie, tedy kryla černým psem s pálením, nikoliv červeným.
Gudrun mi odpověděla po cca týdnu, kdy můj mail objevila. Není zrovna „kámoš“ s maily a už vůbec ne sociálními sítěmi (jedna z věci, v kterých si sedneme). Slovo dalo slovo a byla domluvena cesta za ní do Německa k pořádnému seznámení. Pojali jsme to s Ladíkem také jako první zkoušku pro naši „velkou holku“ Toničku (3roky) v absolvování delší cesty než je 150km, které měla zvládlé dosud:-).
Tak jsme ráno na Velký pátek vyrazili směr Busenborn (748km), kde má Gudrun chatu pod lesem. Tu jsme dostali nakonec na naše dvě noci a dny k dispozici a musím říct, že to byl pro nás oba (tři) balzám na duši. Luxusní bydleníčko i s luxusní zahradou pro feny (oplocenou) na téměř úplné samotě, nad vesničkou Bosenborn, v těsné blízkosti lesa. Nad námi byla jen jedna chata myslivců, o kterých ovšem člověk prostě nevěděl.
Přes očekávané komplikace na německých dálnicích, které se naštěstí vyplnily až k závěru, jsme dorazili na místo určení, kde nás již očekávala Gudrun s rozpáleným krbem a pohůdkou u něj (díky chybějícímu sklu se v něm luxusně opékaly klobásky).
Po prvotním seznámení jsme se již začali bavit o samotném chovu dlouhánů u nás a v Německu. To pokračovalo u sobotní snídaně, kdy nám byly dovezeny čerstvé housky a já nevím co ještě… no a vlastně jsme se bavili o těch našich dlouhánech stále.
Gudrun chová od 70-tých let 20. století (CHS „vom Nebelstein“) a má pro mne neskutečný přehled o liniích nejen v Německu. Má přátele po celé Evropě a i oni, stejně jako já, ji občas volají o radu. Rozuměli jsme si s ní v naší lásce v pracovní jedince, stejně tak jako lásce k přírodě jako takové, ke starým domům, ke starým tradicím… vlastně tak nějak ke všemu, co dnes díky moderním technologiím mizí:-(.
V sobotu při snídani nám nabídla možnost jet s ní na nácvik na noře, což jsme velmi rádi využili. Neměla jsem ani tušení, jak nory v Německu vypadají a o to větší bylo moje překvapení. Seznámila jsem se zde také s dalším chovatelem dlouhánů využívaných v myslivecké praxi z Německa, panem Manfredem Wallotem (CHS „von Baerecizo“), kterému se velmi líbila práce mých dvou fen, což mě samozřejmě potěšilo. Dokonce mě začali přemlouvat, ať jim nechám Beky, které chybí jen P1 a dle standardu může být chovná - oni si ji uchovní a zkusí s ní ještě vrh i vzhledem k vyššímu věku (4,5let). To jsem ovšem odmítla:-).
Více co do nory, zde nebudu popisovat, jelikož internet je věc zrádná, obzvláště co se týká zneužití ze stran různých zájmových skupin „ekoteroristů“:-)
Dny strávené s Gudrun pro nás byli velkým přínosem, jelikož „ona ví co děla“ a hlavně je velmi vstřícná v pomoci jiným, začínajícím chovatelům, k dosažení jejich cílů (jako jsme my). Jsem si jista, že jsem tímto velikonočním výletem zavdala na nové kamarádství, které přinese hodně zkušeností a rad do našeho plánovaného chovu dlouhosrstých jezevčíků, zaměřeného na návrat k jejich původnímu účelu – práci po boku svého pána.
