Výcvikový tábor Klubu lovecké kynologie a mysliveckých tradic Rozvadov (11. 7. – 19. 7. 2015)
Rok se s rokem sešel a já již podruhé vyrážím po D1 a následně D5 směr Rozvadov. Rozdílů je ovšem od loňska hned několik. Jako nejpodstatnější lze považovat to, že letos vyrážím již pouze se svou mladší holčičkou Annie a zkušenou harcovnici Beky nechávám doma na pospas pánečkovi (naštěstí jen jemu, jelikož Tonička je u babičky na prázdninách). Zkušení vůdci asi považují tento rozdíl za nepodstatný, nikterak však já. Annie je od podstaty jiná fena než Bek – myšleno ve stylu práce, chování a celkově našeho vztahu. Samozřejmě je to neustále jezevčík, takže některé nuance zůstávají… J Další rozdíl je v tom, že již vím, kdo a co mě zde čeká a troufám si říci, nejedu již mezi neznámé výcvikáře, ale jedu mezi kamarády (což je pro mne rozdíl velmi výrazný!).
Tábor jako takový, naznal také jedné celkem významné změny, a to, že začínal již v sobotu a nikoliv až nedělí, což poskytuje den navíc na seznámení se navzájem, včetně prvotního „průzkumu“ jednotlivých pejsků a jejich dovedností a vloh v dílčích skupinách. Já jsem pro tento rok nebyla svěřena Pavlovi Dobešovi, znalci dlouhánů par excellence, ovšem vzala si mě k sobě přímo Monička. Byla to nová zkušenost v tom, že ve skupině jsme byly samé ženské (a to nejen druhu Homo Sapiens Sapiens, ale také Canis lupus f. familiaris) a také, že skupina byla příjemně rozmanitá – moje Annie (jezevčík dlouhosrstý standard), dvě fenečky Carli a Lassie jezevčíka drsnosrstého standard a jedna fenka velšteriéra Cora. První sobotní „výcvik“ – procházka ukázal, že feny se v pohodě snesou a jedinou netykavkou bude moje Annie. Později se ukázalo, že hodně mých trápení s ní pramení z vetší závislosti na Beky, než je zdrávo (ale zase se mi aspoň mezi sebou nervou a nezabíjí;-)).
Zjednodušeně lze říci, že obě drsnosrsté feny se ukázaly jako vlohově velmi dobře obdařené a z pohledu „chuťových“ disciplín by u nich snad nemusel být vetší problém. Poslušnost již byla u jedné z nich, Carli, trochu větší oříšek. Fena byla na jednu stranu od paničky hodně cepovaná, aby neutíkala, ale na stranu druhou bylo vidět, že si u některých povelů děla s paničkou po pár sekundách od jeho provedení co chce a spoléhá na to, že si s ní panička o všem bude jen povídat, ale samovolné zrušení povelu u paničky projdeJ. Lassie se ukázala hned první den, ale hlavně dny následující, jako takový malý lovecký poklad mezi těma našima holkama (a i ostatními psi z tábora) a jediné co se muselo dopilovat, bylo naučit konkrétní provedení disciplín na zkoušky (asi hlavně paničku a moji spolubydlící v jedné osobě). Velšteriérka Cora (nebo Kora, nevím) byla striktně naučena poslušnosti, bohužel i s velmi úzkým polem územní působnosti v pohledu volného pobíhání kolem paničky. To byl samozřejmě pro případné slídění a nahánění celkem problém. I tak se ovšem dařilo Monice fenečku postupně „uvolňovat“ a probouzet v ní vrozenou chuť hledat, nahánět a lovit. Bohužel se nepovedlo podobné nadšení probudit i v paničce, která i přes velkou šanci složit BZH s fenou doslova utekla v den konání LZ, kdy ani skoro nikdo nebyl v táboře.
No a teď k tomu mému malému pokladu. Již jsem zde psala a také s hodně z Vás kamarádů probírala velmi špatné hlášení Annie na teplé stopě. Přiznávám, že sice mám zkušební řády pro jezevčíky a teriéry přečtené několikrát, ale sama neumím přesně odlišit u některých disciplín, kde bych dala 4, 3, 2… a hlasitost je jedna z nich. Beky je fena, která začala sama v 7. měsících hlásit na viděnou a intenzivně na velmi dalekou vzdálenost, a to nejen srnčí, které pejskům tak voní. Proto je logické, že když jsem srovnávala její hlášení s Annie, byla jsem již hodně pesimistická a v podstatě smířená s osudem, že Annie neuchovním, tentokrát pro nesplnění jedné z pracovních podmínek chovnosti. Jinak si myslím, že nemáme problém a je nutné třeba jen dopilovat slídění na systematické slídění a upevnit poslušnost, která se nám tak trochu chová jak na houpačce. Hlášení jsem se věnovala v podstatě nejvíce i zde, a to i v „soukromých“ lekcích od Moničky, za což jsem ji velmi vděčná. Po první ukázce na teplé stopě zajíce mi Monča řekla, že je to velmi dobrá 2, ovšem jelikož hlasitost za 3 znamená u jezevčíků chovnost, ona by mi ji ještě nedala. To samé předvedla na teplé stopě lišky necelých 12hodin po onom zajíci. Věděli jsme, že se musíme pokusit narazit na srnčí anebo ještě lépe vysokou. Ale jak to tak bývá, když někdo něco potřebuje během výcviku, štěstí na to má vždy ten pes, který to vůbec nepotřebujeJ! Nakonec se však povedlo a je nutno říci, že to byl velký zlom a Annie, která byla již několikátý den bez Bek, se probrala a začala hlásit. Není to sice taková hvězda jako ta moje stařešinaJ, ale je to tam a uvidíme, co se bude dít dál. Během celého týdne se totiž ukázalo, že i když jsem Annie od mala cvičila o samotě, tak i jen společné procházky (ne po lese) s Bek způsobily, že v jistých ohledech necítila potřebu své vlohy rozvíjet a tak nějak spoléhala na její „adoptivní“ mámu Bek. Je pravda, že její stesk překvapil i mne samotnou. Annie už od druhého dne skoro nežrala (a nebylo to určitě jen únavou) a zhruba čtvrtý den se z původní „jen tolerované“ spolubydlící Lassie, stala věrná kamarádka, u které jsem ji nacházela ležet, když byly na pokoji holky samy bez nás paniček. Tady bych ráda napsala, jaké jsem měla štěstí na spolubydlící. Sice kapánek v noci pochrupovala, ale staly se z nás věrné společnice na celý tábor po prvním večeru, a to nejen kvůli tomu, že byla ochotna se večer bavit, ale také jsme si padly do noty lidsky, měly stejné názory na život, rodinu, pejsky… no prostě to byla moje zlatá Janička a moc se těším, až se někdy zase potkáme, jelikož ji nemíním nechat z mého života vymizet.
Velmi mne překvapilo, jak Annie pracuje na barvě. Myslela jsem, že to bude největší oříšek na LZ, jelikož první barvu šla teprve zde na táboře. Musím říct, že co se týká Beky, je to styl práce „rychlíku Pendolíno“, kdy jako vůdce vlaju na konci vodítka a upřímně musím říci, že mi to moc nesedí, protože nestíhám ani sledovat, zda míjím nějakou kapku barvy. Ale moje mladší holčička, to je prostě nádhera! Pro vůdce je to potěšení mít takovou fenu, která netáhne jak stádo splašených koní, ale naopak jde velmi rozvážně, v klidu v kterém si ověří i čerstvou a sama se vrátí… no krása… Vím, že to není možná na žádné vítězství v memoriálech a speciálkách, kde se kromě vypracování barvy měří i čas…i když zrovna ta speciálka, kde se díky markantům zjistí i jak přesně pes barvu šel…já jsem prostě z takové práce nadšená a doufám, že se mi povede u Annie tuto vlohu dostatečně upevnit tak, aby z ní byl dobře fungující pes v praxi!
Je pravda, že pro mne bylo také velké překvapení, jak Annie dělala od začátku odložení, které jsem považovala ještě doma za největší problém. Celkově poslušnost jsem viděla jako problémek, který se mi stane osudným po prvním vypuštění Annie na slídění nebo nahánění, kdy uvidím po chvíli jen ohnivou čáru a vlajku na jejím prutu a možná se po nějaké té půlhodince až hodince dočkám návratu nebo si pro ni pojedu do Německa. Výše popsané se ovšem nedělo a Annie naopak aspoň během výcviku předváděla perfektní práci jak na slídění, které bylo paradoxně během týdne nádhera, tak i ostatní poslušnostní disciplíny a zejména odložení na volno.
V den konání LZ jsem nastupovala s fenou, která za celý týden snědla sotva misku granulí spolubydlící, pár pamlsků a na pohled vypadala jak hromádka neštěstí… Samozřejmě v okamžik příjezdu do honitby se naštěstí měnila v malého raráška, čekajícího na svou příležitost. Los nám přiřkl pořadové číslo 3 (samozřejmě kromě barvy). Jako první bylo slídění, a když se podařilo, tak někteří jedinci tím sfoukli i nahánění (vím, že se disciplína již jmenuje jinak, ale tak dlouhý název sem nebudu psát a zkratka ZVVZ by zase nic nevypovídala). No a jak se říká „neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“, aneb „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ … poté co jsem vypustila svou fenu, uviděla jsem po asi dvou obrátkách zmiňovanou ohnivou čáru a byla fuč. Přiznám se, že jsem v ten moment myslela na jiné věci (nebudu zde filtrovat), a tak mi to co se týkalo pravidel moc nemyslelo. Měla jsem za to, že jsme skončili pro nesplnění disciplíny slídění. Když jsem si fenu našla a připoutala v čase kolem 25min od zmizení, byla jsem překvapena, že tedy začneme znova to slídění a mám fenu vypustit. Slídění pak proběhlo již relativně v poklidu, i když na práci Annie bylo patrné, že je tam z něčeho rozhozená a výsledná známka byla za 3. Také chování po výstřelu bylo za 3, jelikož Annie po výstřelu nepřišla na přivolání hned ke mně. Poslušnost byla ovšem po tomto začátku hodně na hraně a poznámka od rozhodčích předběžné známky 2. Další průběh zkoušky byl v drobných disciplínách, tedy vodění na řemeni na rozhodčími vyznačené „záživné“ trase a poté také odložení. Před tím ovšem ještě moje fena a pes jezevčíka drsnosrstého trpasličího s vůdcem Vencou, museli prokázat nahánění. Zde Annie předvedla precizní práci, a to včetně vzorného přivolání, které nám dávalo naději na zlepšení známky z poslušnosti. Vodění jsem samozřejmě, jak už to je mým zvykem, pokazila Annie já, jelikož místo abych při jejím viditelném uhýbání doleva na jediném volném prostranství celé „dráhy“ nenápadně uhýbala s ní, opět jsem svojí vlastností striktně dodržovat předepsané pravidla (zde v podobě jasně dané dráhy), cukla s vodítkem a ještě o něj zakopla (což doteď nevím, jak jsem udělalaJ). Výsledek známka 3. Odložení, kde jsem poprvé ctila pravidlo, že jak psa cvičím, tak to předvedu na zkoušce, jsem prováděla na volno. Annie se ani nehla a velmi mě potěšila, jelikož odložení jsme měli na volno jako jediné ze všech psů na zkoušce – známka 4! Jako poslední se šlo na barvu, samozřejmě s disciplínou práce před barvou. Zde jsem si byla jistá, ač tomu někteří nevěřili, že půjdu na poslední barvu. Losování pro mne nikdy nedopadlo jinak. Tady to ovšem znamenalo celkem náročnou barvu, a to nejen tím, že byla nejstarší, ale hlavně jak místní říkali, vedla přes nepříjemné nízké porosty a vyprahlé mýtiny, což při teplotě cca 35°C nebyla zrovna příjemná představa pro fenu „začátečníka“. Annie mě nadchla – doslova – v místech, kde evidentně barva vlivem počasí nebyla už ani náznakem, jsem dala feně prostor, aby se vzpamatovala, nasadila jsem ji po souhlasu rozhodčích pár kroků pozpátku u poslední mnou nalezené kapky…a Annie se znova chytla a krásně došla i přes pro jezevčíka opravdu velmi nepříjemný porost! Výsledek bylo za barvu i práci před barvou známky 4.
Druhý den, kdy se konali BZH, jsem již pouze šla jako psychická podpora své spolubydlící Janičky, která vedla tolik nadějnou Lassie.
Moc ráda bych zde na závěr napsala, že i když vím, že je každý pes jiný, nečekala jsem hned u svých prvních dvou fen takové velké rozdíly ve stylu práce, který ovšem vede u obou ke zdárnému výsledku. Každá má své velké klady a malé zápory, každá ovšem úplně jinde a mám pocit, že se tím nádherně doplňují. Můj vztah s Annie se zde bezesporu velmi upevnil a týden bez druhé feny byl pouze a jen k užitku mého vztahu s ní, ale jejímu loveckému využití především.
Atmosféra na táboře byla jako loni super – vysoké tempo a nároky na vůdce co do výcviku, přátelská posezení, které by člověk občas po ránu nejradši zapomněl anebo úplně nejlépe nezažilJ … ochota všech výcvikářů věnovat se svým „svěřencům“ přesně dle individuálních potřeb, ovšem tak, aby si vůdci byli posléze schopni psi cvičit doma i nadále sami. Mezi dlouhány zase díky Pavlovi D. přibude další šikovný a nadějný pes a další z jejich řad si rozšířil své lovecké vlohy. Mezi teriéry – border teriéry, potvrdil kvalitu ve výcviku Vakuc, který zde nečekaně mimo jiné cvičil také svěřeného trpasličího drsňáka a dovedl ho stejně jako jiné jeho svěřence k úspěšnému složení LZ+BZH.
No a hlavně Monika, kterou chudáka chytl v půli týdne zub a i přes bezesporu velkou bolest, se to nepodepsalo na jejím nasazení, píli, pečlivosti a chování k nám všem. A nevycházelo pouze z faktu „lidi si to zaplatili, tak musím“, ale protože prostě jezevčíky miluje (i když ty drsnosrsté standard trochu více) a pro lidičky, co se rozhodnou v nich udržovat jejich lovecké vlohy a může jim předat aspoň trochu z toho hodně, co umí, je ochotna jít za hranice vlastních sil! Věřte mi, že opravdu tento rok nepřeháním. Zdárně jí v tom letos sekundoval také Jarda Horský, který ač povoláním „IT-ák“ (které já považuji za samostatnou skupinu Homo Sapiens), zde také mimo jiné zdatný taxíkář nemocnice-tábor-zubař-tábor-zubař s pracovní dobou non-stop, nejlépe s ritem ve dvě v noci a poté také jako bez omylná „diagnostika“ automobilu Renault Scenic, pomocná síla v kuchyni…atpJ
V neposlední řadě děkujeme Janičce -kuchařce a nečekaně mladému pomocnému kuchaři Martinovi, za neskutečné nasazení v kuchyni, kde nám vytvářeli opět vynikající pochutiny, a dá se říci, že jen díky naplnění žaludků jejich pokrmy, nedopadly některé večírky po ránu ještě hůře…. Poněvadž jak my „alkoholici“ víme, na lačný žaludek se pít nemá!