Zuchtschau a Wassertest, 18. 6. 2017, Langgöns + Oberes Niddatal/Forellenteiche, Deutschland …
… aneb „na zkušenou do země původu plemene jezevčík“ – 2. díl :-)
Od dubnového výletu ke Gudrun, jehož součástí bylo složení Zkoušek z hlasitosti, neuplynuly ani dva měsíce a již mě čekalo absolvování další pracovní zkoušky jezevčíků v Německu a zároveň poslední krok k uchovnění mé starší feny – Zuchtschaue, neboli bonitace na německý způsob. Termín konání 18. 6. 2017, místo Langgöns, spolková země Hessensko.
Cestu jsme si po předchozím hektickém výletu na Spurlaut naplánovali raději tak, abychom měli klid a pohodu a hlavně nestresovali fenu, která auto příliš nemusí. Vyráželi jsme tedy již v pátek, navečer dorazili do Busenbornu. Ještě večer proběhla telefonická domluva s Gudrun. Nutné říci, že moje milovaná holčička do té doby zkusila aport pouze jednou jedinkrát – den před odjezdem (čtvrtek) a pouze s atrapou králíka (duma v srsti králíka). I to však pro mne byl impuls k tomu se nebát do Německa vyrazit. V sobotu ráno jsme tedy společné posnídali s Gudrun a jejím partnerem Wolfgangem (který je jak se říká tou malou neviditelnou „šedou myškou“ sekce Schotten-Niederground, bez jehož precizní pomoci by se asi málokterá akce vydařila). Pak již vyrazili směrem k rybníku, kde jsem měla poprvé zkusit, co bude moje Bekynka dělat s kačenou. Když jsem uviděla krásného, ne zrovna malého samce Kachny divoké, kapánek jsem se zalekla. V hlavě se mi hned vyjevil obraz kouzelně-legrační scénky, jak moje holčička jakožto fena jezevčíka dlouhosrstého standard, která má se svými 6kg ten standard spíše v průkazu původu než ve skutečnosti, se po vypjetí všech sil dostane ke kačeně a v okamžik, kdy ji popadne do mordy, se promění z jezevčíka na ondatru s chlupatým prutem a dlouhými slechy:-)
Jaké bylo moje překvapení, když po vhození kačeny do vody Beky neváhala ani okamžik – doplavává ke kusu – chytá do mordy a bez jediného zaváhání se otáčí nejkratším možným obloukem zpět ke mně. Pravda vidět je spíše jen morda s kačenou a zbytek jezevčíka se nám ztrácí někde „v zákulisí“ pod hladinou vody. Přichází další očekávání nad situací, která nastane po dosažení břehu… Jaký je můj údiv, když se fena po vylezení z vody nehodlá schovat se svým úlovkem do nebližšího maliní, ale naopak si to přímou čarou vykračuje ke mně. Dokonce tuto práci opakuje i následně, kdy jeden pejsek na nácviku odmítne do vody vlézt a je nutné dostat kus z poloviny rybníka zpět na břeh. Zde si neodpustím poznámku, že moje starší holčička vodu a mokro opravdu nemusí…
Nyní už k samotnému dni „D“ ;-) Hned ráno vyrážíme do vesničky Langgöns vzdálené cca 60km od chaty. Zde se koná jako první Zuchtschaue neboli bonitace. V německém pojetí to vypadá jako taková malá výstava s tím rozdílem, že zde pan rozhodčí posuzuje každého jednotlivého psa samostatně. Pan rozhodčí byl veterinární doktor z Rakouska. Pejsků bylo celkem kolem 30, z toho většina dlouhosrstých standard. Viděla jsem zde jak klasické červené a černo-pálené, ale k tomu také v Německu velmi se rozšiřující barvu tygrovanou. Zároveň se zde objevil také známý zejména ze zkoušek kontaktního norování, Stefan Fuss, který sebou dovezl zase vícero svých odchovů, samozřejmě také s jejich pánečky. V neposlední řadě také dva zástupci hladkosrstých jezevčíků standard, z nichž jeden byl vítěz Spurlautu, na kterém jsem se účastnila s oběma holkamav dubnu. Musím se přiznat, že jsem svou pozornost příliš posuzování nevěnovala a vím pouze to, že pejsci, kteří neuspěli, byli v jedincích. Velmi mě potěšilo, že jsem zde nebyla jedinou účastnicí ze zahraničí, ale naopak. Setkala jsem se zde se zástupci majitelů jezevčíků z Holandska, Francie, Rakouska a v neposlední řadě také Švýcarska v osobě milého a v ČR známého jako rozhodčího z výkonu, Uliho Sanse. S mojí Beky jsem šla na řadu až ke konci a měla jsem tak dostatek času si užít velmi příjemného prostředí se zázemím místního mysliveckého sdružení (jestli to lze takto nazvat), které naštěstí poskytovalo mimo dobrého jídla a pití také dostatek stínu. Na závěr jen poznámečka, že bylo velmi milé vidět, jak členové místní sekce dovezli každý nějaký ten koláč, dort, štrůdlík, ale i bramborové saláty, aby se všem účastníkům lépe čekalo na posouzení jejich pejska.
Po ukončení Zuchtaschaue v odpoledních hodinách se v mnohem menším počtu pejsků bylo nutno přesunout do míst, kde bude probíhat samotný Wassertest. Jelikož je v Německu velké množství rybníků a vodních ploch buď soukromých, anebo chráněných, nebylo to pravda úplně kousek, nicméně do 70 km jsme se vešli. Na samotnou zkoušku jelo kolem 15 psů, z nichž 11 bylo stejných, jako na dubnovém Spuralutu. Velmi jsem ocenila přístup všech přítomných, kteří neměli problém nechat jít mě a moji Beky jako první. Všichni věděli, že nás čeká ještě cesta domů a tak to brali, jako samozřejmostJ Auty jsme dojeli po lesní cestě doprostřed krásného lesa, který byl ve správě místních „zemských lesů“ (omlouvám se za mnou laicky přeložený termín – jednalo se o vlastně o místní synonymum Lesu ČR). Zde jsme přes krásnou louku a počínající močál přešli do vzrostlého lesa, kde se z dálky jak z pohádky zrcadlila malá tůňka. Korona zůstala opodál a k samotné tůňce šel vždy jen vůdce se zkoušeným psem. Nevím, zda to tak je v Německu běžné, ale rozhodčí byly opět vyššího věku ve složení 1 žena a 1muž. Střelbu zajišťoval místní „fořt“ a zároveň vůdce onoho vítězného hlaďáka ze Spurlautu.
Po tréninku den před zkouškami jsem byla sice klidnější, ovšem stále jsem nevěděla, co fena udělá, když padne výstřel (tak jak to má správně být). K mému překvapení a také díky precizně načasovanému hození kačeny vzhledem k výstřelu, nezaváhala ani sekundu a vrhnula se nebojácně do tůňky, která bohužel při bližším zhlédnutí nedisponovala zrovna průzračnou vodou a jako bonus byla celkem slušně pokryta rostlinami různého typu. Beky předvedla stejný výkon jako den před tím s tím rozdílem, že jsem feně její úlohu celkem ztížila. Díky svému klasickému respektu k rozhodčím, jsem se od nich (z místa, kde jsem Beky vypouštěla) nehla an i o metr blíže k vodě a ona mi tak kačenu přinesla až k nohám. Předvedla tak předávku hodnu štěněte ohaře nebo vzhledem ke vzhledu dlouhánu spíše štěněte Irského setra (přeci jen nelze práci 6kg jezevčíka přirovnávat k práci ohařům:-)). Odcházela jsem držící moji mokrou a rašeliništěm vonící holčičku v náručí, s blaženým úsměvem na tváří a hřejivým pocitem na srdci. Z ostatních pejsků jsem viděla již jen 4 pejsky, z nichž hned dva měli problém vůbec do vody vlézt. Jak vidět, tak přidání výstřelu dělalo pejskům problém, ačkoliv běžně měli aport z vody vyzkoušen bez zaváhání. Rozloučila jsem se s lámanou němčinou s rozhodčími podáním ruky, poděkováním za schovívavost k mým chybám z neznalosti zkoušky a zejména slovy omluvy, že se nezdržíme do konce zkoušky. Po zodpovězení otázky „kolik km nás čeká domů“ jsem však rozpoznala v jejich úsměvu pochopení. Společně s mým manželem jsme tedy nasedli do auta a po získání nových zkušeností vyrazili směr domov.
Musím říci, že mi přijde pěkné, jak mají Němci zkoušky zaměřeny na jednu konkrétní vlohu psa a není nutné se tak před zkouškou stresovat z toho, že mi poslušnostní disciplíny zkazí zkoušku. Na druhou stranu to v mých očích staví zkoušky lovecké upotřebitelnosti v ČR na velmi vysokou úroveň, kde ze sebe musí psi i jejich vůdci i díky délce zkoušky vydat skutečně soustředěný a pro psi fyzicky náročný výkon. Uvidíme, co mi přinese můj další výlet země původu plemene jezevčík… určitě ovšem zase "pohodu a klídeček":-)
Těch málo více fotek co jsme udělali na mobil zde (foťák jsme bohužel nechali doma):
bekannie.rajce.idnes.cz/2017_06_18_Wassertest_Zuchtchaue%2C_Nemecko/